Oproti standardnímu postupu je v případě reverse charge přenesena povinnost přiznat DPH z dodavatele na odběratele za předpokladu, že je odběratel plátcem DPH.

Základním předpokladem správného postupu je zjištění, zda dané plnění je či není v režimu přenesení daňové povinnosti. K tomu je třeba posoudit, zda:

• dodavatel i odběratel jsou plátci daně registrovaní k dani v ČR,
• místem plnění je tuzemsko,
• účelem použití daného plnění u odběratele je ekonomická činnost, případně činnost ekonomická a zároveň činnost, která není ekonomickou činností.

V tuzemsku se reverse charge uplatňuje v následujících situacích:

1.      u dodání zlata (§ 92b ZDPH),

2.      u dodání zboží uvedeného v příloze č. 5 zákona o DPH – jde o odpad a šrot (§ 92c ZDPH),

3.      u obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (§ 92d ZDPH),

4.      při poskytnutí stavebních a montážních prací (§ 92e ZDPH).

Je zřejmé, že první tři situace se týkaly pouze okrajového malého počtu plátců. Změna nastala od 1. 1. 2012, kdy vstoupil v účinnost § 92e ZDPH, který upravuje přenesení daňové povinnosti v případě stavebních a montážních prací. U tohoto režimu reverse charge je navíc nutné zkontrolovat, jestli plnění náleží do číselného kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41 až 43 platného od 1. ledna 2008.

Povinnosti plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění spojené s přenesením daňové povinnosti

Plátce, který uskutečnil v tuzemsku zdanitelné plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, je povinen podle § 26 ZDPH vystavit daňový doklad s náležitostmi vymezenými v § 28 odst. 2 písm. a) až k) ZDPH. Na takto vystaveném daňovém dokladu je plátce povinen uvést sdělení, že výši daně je povinen doplnit a přiznat plátce, pro kterého je zdanitelné plnění uskutečněno. Plátce, který uskutečnil v tuzemsku zdanitelné plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, je dále povinen podle § 92a odst. 4 ZDPH vést za každé zdaňovací období evidenci pro daňové účely, ve které je povinen uvést:

• daňové identifikační číslo plátce, pro kterého se zdanitelné plnění uskutečnilo,
• datum uskutečnění zdanitelného plnění,
• základ daně,
• rozsah a předmět zdanitelného plnění.

Povinnosti plátce, který přijímá zdanitelné plnění spojené s přenesením daňové povinnosti

Plátce, který přijal v tuzemsku zdanitelné plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, je povinen podle § 92a odst. 3 ZDPH doplnit na obdrženém daňovém dokladu výši daně podle § 28 odst. 2 písm. l) ZDPH. Plátce, který přijal v tuzemsku zdanitelné plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, je dále povinen podle § 92a odst. 5 ZDPH vést za každé zdaňovací období evidenci pro daňové účely, ve které je povinen uvést:

• daňové identifikační číslo plátce, který zdanitelné plnění uskutečnil,
• datum uskutečnění zdanitelného plnění,
• základ daně,
• rozsah a předmět zdanitelného plnění.

Praktické informace k režimu přenesení daňové povinnosti ve stavebnictví 

17.2.2012, Zdroj: Verlag Dashöfer, Ministerstvo financí ČR

Od 1. 1. 2012 nabyla účinnosti nová pravidla pro uplatňování DPH při poskytování stavebních a montážních prací. Vzhledem k stále častějším dotazům předkládáme několik praktických informací k aplikaci tohoto režimu.

1.

Od 1. 1. 2012 nabyla účinnosti nová pravidla pro uplatňování DPH při poskytování stavebních a montážních prací. Jde o tzv. režim přenesení daňové povinnosti (v terminologiii EU „revers charge“), který spočívá v tom, že při poskytování stavebních nebo montážních prací mezi plátci v tuzemsku má povinnost přiznat DPH na výstupu příjemce těchto prací.

Vzhledem k řadě dotazů z  této problematiky byly v rámci klientského přístupu na internetových stránkách daňové správy cds.mfcr.cz  zveřejněny odpovědi na nejčastější dotazy.

Povinnost použít režim přenesení daňové povinnosti má plátce DPH za předpokladu, že jde o plnění od nebo pro jiného plátce, místem plnění je Česká republika a jde o stavební či montážní práce spadající podle klasifikace CZ CPA do položek 41-43 (tj. od běžných zednických, tesařských, malířských, pokrývačských a dalších jiných prací při stavbě budov, nebytových prostor, přes práce při stavbě silnic, mostů, tunelů, inženýrských sítí, demoliční práce atd.).

V rámci mechanismu uplatňování DPH je tento režim specifický. Oproti běžnému způsobu uplatňování DPH, kdy povinnost přiznat a zaplatit daň na výstupu za uskutečněné zdanitelné plnění je na straně poskytovatele plnění (dodavatele), v režimu přenesení daňové povinnosti je povinnost přiznat a zaplatit daň na výstupu přenesena na příjemce tohoto plnění (odběratele). Ve vystaveném daňovém dokladu tak dodavatel nebude uvádět výši DPH, ale pouze sdělení, že výši daně je povinen doplnit a přiznat odběratel. Na straně odběratele pak bude odpovědnost za správnost uvedené daně.

S ohledem na specifičnost shora uvedeného režimu se dodavateli i odběrateli nově ukládá povinnost vést za každé zdaňovací období zvláštní evidenci poskytnutých plnění. Pro oba pak platí povinnost předložit správci daně výpis z této evidence nejpozději ve lhůtě pro předložení daňového přiznání.

Další informace je možné nalézt na stránkách české daňové správy cds.mfcr.cz.

(Zdroj MFČR)

2.

Režimu přenesení daňové povinnosti podléhá poskytnutí stavebních a montážních prací, které podle sdělení ČSÚ odpovídají číselnému kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41 až 43 platnému od 1.1.2008.

Klasifikace produkce (CZ-CPA) je dostupná na stránkách Českého statistického úřadu – http://www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/klasifikace_produkce_(cz_cpa), přičemž případné dotazy k této problematice je  možné  zaslat i na e-mailovou adresu:  RC-stavebnictvi@ds.mfcr.cz, která má být (dle sdělení GFŘ) veřejnosti dostupná do 30. dubna 2012. Otázkou zatřídění se v praxi zabývají příslušná odborná pracoviště, nenáleží tedy do kompetence daňových poradců.

(Zdroj Verlag Dashöfer, s.r.o.)

 Oprava střechy v režimu přenesení daňové povinnosti 

10.2.2012, Ing. Zdeňka Hušáková, Ing. Martina Hrdličková, Ing. Kateřina Bencová, Zdroj: Verlag Dashöfer

Dojde v případě opravy střechy k přenesení daňové povinnosti? Vztahuje se tento režim i na práce pro bytové družstvo?

Dotaz:
Pro strojírenskou firmu provádíme opravu střechy, kde se jedná o:

1. částečnou demontáž a následnou montáž nové střešní krytiny,

2. opravu klempířských prvků (žlaby svody atd.).

Půjde v tomto případě o přenesení daňové povinnosti? Pod který kód by tato oprava patřila?

Stejnou práci provádíme pro bytové družstvo, kde příjemce je sdružení vlastníků bytového domu a odběratel je bytové družstvo. Postupuje se stejně?

Odpověď:

Obecně uvádíme, že dle Informace GFŘ a MF k režimu přenesení daňové povinnosti na DPH ve stavebnictví režimu přenesení daňové povinnosti podle ust. § 92e zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), podléhá poskytnutí stavebních a montážních prací, které podle sdělení ČSÚ odpovídají číselnému kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41 až 43 platnému od 1. 1. 2008.

S ohledem na vysvětlivky ke klasifikaci CZ-CPA by u demontáže střechy a montáže nové střešní krytiny případě mohlo jít o práce spadající do kódu CZ-CPA 43.91, u které se uplatní dle § 92e ZDPH režim přenesení daňové povinnosti. Do tohoto kódu CZ-CPA spadá i oprava klempířských prvků (žlaby, svody…).

Co se týká druhé části Vašeho dotazu, uvádíme, že není důležité, zda je Vaším odběratelem bytové družstvo či jiná fyzická či právnická osoba. Pro aplikaci režimu přenesení daňové povinnosti je podle § 92e ZDPH ve spojení s ustanovením § 92a ZDPH podstatná pouze ta skutečnost, že se režim uplatní pouze mezi plátci DPH, a to při poskytnutí plnění s místem plnění v tuzemsku.

Zdroj:  Verlag Dashöfer

Dotaz:
Podnikatel OSVČ má v obchodním majetku osobní automobil-veterán s příslušnou poznávací značkou a technickým průkazem pro auta této kategorie. Auto je pojízdné a občas je použito k jízdě po komunikacích (služební cesta, servis…). Je tento automobil předmětem silniční daně?

Odpověď:

Historickým vozidlem je podle § 2 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, v platném znění, vozidlo zapsané v registru historických a sportovních vozidel, kterému byl vydán průkaz historického vozidla. Tato vozidla jsou vybavena zvláštní SPZ pro historická vozidla – viz § 15 písm. b) bod 4 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, v platném znění, kterou vydává Ministerstvo dopravy.

Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční jsou předmětem daně silniční vozidla registrovaná v registru silničních vozidel, tj. vybavená standardní státní poznávací značkou.

Je-li tedy uvedené vozidlo vybaveno zvláštní státní poznávací značkou pro historická vozidla, není předmětem daně silniční.

Předmětem daně silniční by uvedené vozidlo bylo pouze v případě, že má přidělenu standardní SPZ, a to v tom kalendářním měsíci, ve kterém bylo použito v souvislosti se zdaňovaným příjmem nějaké osoby, tedy např. také při pracovní cestě.

Ing. Karel Janoušek, Zdroj: Verlag Dashöfer

Odpověď:

Vyřazení automobilu z obchodního majetku – a tedy jeho přeřazení trvale již jen pro soukromé (rodinné) využití – se obecně týká dvou daní: daně z příjmů a DPH.

Na poli daně z příjmů fyzických osob bude v tomto případě situace velmi prostá. Po pěti letech od pořízení již zřejmě bude automobil (hmotný majetek) plně daňově odepsán (pokud poplatník odpisování nepřerušil ani majetek opakovaně technicky nezhodnocoval). Takže jeho daňová zůstatková cena je nulová.

Proto odpadá starost prakticky s jediným specifikem vyřazení hmotného majetku z obchodního majetku, a to daňového uplatnění poloviny ročního odpisu (viz § 26 odst. 7 písm. a) bod 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění p.p.). Poplatník tak pouze na kartu (resp. do knihy) hmotného majetku uvede, že ke dni XY předmětné vozidlo vyřadil z obchodního majetku do svého tzv. soukromého (nepodnikatelského) majetku.

Žádné další starosti s daní z příjmů zde nejsou. Přeřazením se nemění právní vlastník, jen se – obrazně řečeno – auto z jeho pravé podnikatelské kapsy přesunuje do jeho levé soukromé kapsy. Nevzniká zde ani žádný zdanitelný příjem a není nutno vykazovat nějaké dřívější daňové výdaje nyní jako daňově neúčinné apod.

Od toho vyřazení z obchodního majetku začíná běžet pětiletá lhůta pro osvobození příjmů z případného prodeje vozidla od daně z příjmů (§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů).

Složitější je to s DPH. Předmětem této daně je zejména dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti. S ohledem na možné spekulace a zneužívání výhod systému DPH se ovšem za takováto úplatná zdanitelná plnění považují i určité situace, kdy žádná úplata není nebo ani nemůže být poskytnuta. Jako jsou například dary nebo právě vyřazení obchodního majetku, u něhož byl uplatněn odpočet daně, pro již trvale soukromé využití plátcem. Přesně to stanoví § 13 odst. 4 písm. a), spolu s § 13 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, ve znění p.p. ( „ZDPH“), podle něhož se za dodání zboží za úplatu považuje také:

Použití hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce. To jest trvalé použití obchodního majetku plátcem pro jeho osobní spotřebu nebo jeho zaměstnanců, trvalé použití pro jiné účely než související s uskutečňováním jeho ekonomických činností, a poskytnutí obchodního majetku bez úplaty, pokud byl u tohoto majetku nebo jeho části uplatněn odpočet daně.
K uskutečnění tohoto fiktivně úplatného zdanitelného plnění přitom v souladu s § 21 odst. 6 písm. c) ZDPH dochází podle očekávání právě dnem takovéhoto trvalého použití obchodního majetku pro „soukromé účely“, neboli dnem jeho vyřazení z obchodního majetku.

Zbývá dořešit jen „drobnost“, a to jak určit základ daně pro výpočet DPH na výstupu u tohoto pouze „fiktivně úplatného“ zdanitelného plnění. Selhává zde totiž obecné pravidlo § 36 odst. 1 ZDPH, podle kterého je základem daně vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění. O „fiktivně úplatných“ plněních totiž hovoříme právě proto, že ve skutečnosti za ně žádná úplata neplyne nebo z podstaty věci ani nemůže plynout – sám sobě, tedy ze svých peněz, si člověk nemůže nic „zaplatit“. Pro dodání zboží, která jsou pouze fiktivně úplatná, proto stanoví základ daně speciální ustanovení § 36 odst. 6 písm. a) ZDPH:

„Základem daně je … cena zboží … nebo cena obdobného zboží …, za kterou by bylo možné zboží … pořídit ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, a pokud takovou cenu nelze určit, výše celkových nákladů vynaložených na dodání zboží … ke dni uskutečnění zdanitelného plnění.“
Tuto částku (základ daně) nemusí stanovit poměrně draze cenový odhadce, ale prakticky kterýkoli autobazar apod. Odpovídající DPH na výstupu pak plátce vypočte podle § 37 odst. 2 ZDPH tzv. metodou shora, tedy s využitím koeficientu (0,1667), kterým vynásobí zjištěnou částku, kterou uvede do přiznání na řádek 1.

Zdroj: Verlag Dashöfer

§ 97

1. (1) Překážky v práci na straně zaměstnance při pružném rozvržení pracovní doby se posuzují jako výkon práce jen v rozsahu, ve kterém zasáhly do základní pracovní doby. Věta první neplatí v případě dočasné pracovní neschopnosti, kdy se zaměstnanci poskytuje náhrada mzdy nebo platu (§ 192).

2. (2) Při překážkách v práci na straně zaměstnance při pružném rozvržení pracovní doby, vymezených přesnou délkou nezbytně nutné doby, po kterou přísluší zaměstnanci pracovní volno, nebo jde-li o činnost zástupců zaměstnanců, se posuzuje jako výkon práce celá tato doba.

3. (3) Překážky v práci na straně zaměstnavatele při pružném rozvržení pracovní doby se posuzují jako výkon práce, jestliže zasáhly do směny zaměstnance, a to za každý jednotlivý den v rozsahu průměrné délky směny.

4. (4) Za dobu 1 dne se považuje pro účely odstavců 1 až 3 doba odpovídající průměrné délce směny vyplývající ze stanovené týdenní pracovní doby nebo z kratší pracovní doby.

5. (5) Při uplatnění konta pracovní doby se pracovní volno pro překážky v práci na straně zaměstnance poskytuje v rozsahu nezbytně nutné doby, popřípadě v rozsahu délky směny rozvržené zaměstnavatelem na příslušný den.

Ustanovení související

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění

• § 85 – pružné rozvržení pracovní doby
• § 86, 87 – konto pracovní doby
• § 191-210 – překážky v práci
• § 232 – pracovní úlevy při zvyšování kvalifikace

Nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci

Komentář

Paragraf 97 ZP pro případ pružného rozvržení pracovní doby stanoví odchylky při posuzování rozsahu překážek v práci na straně zaměstnance a zaměstnavatele. Úprava obsažená v § 97 je speciální úpravou pro ty zaměstnance, u nichž je pracovní doba rozvržena pružně podle § 85 ZP. Paragraf 97 neupravuje všechny možné dopady překážek v práci, a proto pro případ, že ustanovení § 97 ZP nestanoví odchylku, postupuje se podle obecných ustanovení zákoníku práce, která upravují jednotlivé překážky v práci, podmínky a rozsah poskytování pracovního volna včetně poskytování náhrady mzdy či platu při jejich vzniku. Ustanovení § 97 ZP se použije pouze u těch zaměstnanců, u nichž je pracovní doba rozvržena pružně podle pravidel upravených v § 85 ZP. Zaměstnavatel nemusí pružnou pracovní dobu rozvrhovat u všech svých zaměstnanců, a proto je-li pružná pracovní doba zavedena pouze u některých zaměstnanců anebo na některých pracovištích či v některých provozech, pak se ustanovení § 97 ZP vztahuje pouze na tyto zaměstnance.

Speciální úprava překážek v práci na straně zaměstnance byla přijata v návaznosti na princip pružného rozvržení pracovní doby, který spočívá v tom, že si zaměstnanec v rámci daného rozvržení pracovní doby sám stanoví počátek a konec pracovních směn. Jestliže má zaměstnanec možnost si sám stanovit počátek a konec pracovních směn, nemůže být určitá skutečnost považována za překážku v práci na jeho straně, protože mu v podstatě ve výkonu práce nebrání, jelikož pracovat v daném okamžiku nemusí.

Volitelná pracovní doba

Pružná pracovní doba se rozvrhuje v rámci časových úseků stanovených zaměstnavatelem, a to jako volitelná pracovní doba a základní pracovní doba. Mezi volitelnou a základní pracovní dobou je rozdíl v tom, že v rámci volitelné pracovní doby má zaměstnanec možnost odpracovat stanovenou týdenní pracovní dobu, nicméně odpracovat ji může podle svého uvážení

Základní pracovní doba

Naopak základní pracovní doba, která je vložena mezi dva úseky volitelné pracovní doby, je časovým úsekem, v němž je zaměstnanec povinen být na pracovišti. Z tohoto základního vymezení vyplývá odlišnost při posuzování překážek v práci na straně zaměstnance. Překážky v práci na straně zaměstnance se totiž pro případ pružného rozvržení pracovní doby jako výkon práce posuzují pouze v rozsahu, ve kterém zasáhly do základní pracovní doby. Je-li základní pracovní doba stanovena např. od 9 do 14 hodin, pouze překážky, které spadají do tohoto časového období, se posuzují jako výkon práce. Pouze v tomto rozsahu se započítají do odpracované pracovní doby a pouze za takto zameškanou dobu zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu, pokud zaměstnanci u konkrétní překážky v práci náleží. Jestliže překážka v práci na straně zaměstnance trvá i v době volitelné pracovní doby, nemá žádný právní význam, v podstatě se ani o překážku v práci na straně zaměstnance v této době nejedná, protože zaměstnanec není povinen ve volitelné pracovní době práci konat. Jestliže překážky v práci na straně zaměstnance zasáhnou do pracovní doby volitelné, nejsou považovány za odpracovanou dobu a z toho důvodu také zaměstnanci nepřísluší náhrada mzdy nebo platu, i když při konkrétních překážkách v práci na ni vzniká právo. Jako překážky v práci na straně zaměstnance se posuzují všechny překážky, které jsou na základě zmocnění daného § 199 ZP uvedeny v příloze k nař. vlády č. 590/2006 Sb. Mezi osobní překážky v práci na straně zaměstnance se však zařazují i překážky v práci z důvodu obecného zájmu uvedené v § 200, 201, 202 a 203 ZP. Překážkou v práci na straně zaměstnance je i pracovní volno související s brannou povinností (§ 204) a překážky v práci z důvodu školení, jiné formy přípravy nebo studia (§ 205 ZP). Odlišné posuzování překážek v práci na straně zaměstnance se proto vztahuje na všechny existující překážky v práci, které na straně zaměstnance mohou nastat s dvěma výjimkami.

Dočasná pracovní neschopnost

První výjimka se vztahuje pouze na dočasnou pracovní neschopnost, kdy se zaměstnanci poskytuje náhrada mzdy nebo platu podle § 192 ZP. Dočasná pracovní neschopnost je pro případ překážky v práci na straně zaměstnance jedinou výjimkou, při níž se postupuje odchylným způsobem. Je-li podle § 85 ZP pracovní doba pružně rozvržena, upravuje § 85 odst. 4 ZP, že toto pružné rozvržení pracovní doby se neuplatní při některých situacích. Mimo jiné i v době důležitých osobních překážek v práci, po kterou přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu podle § 192 ZP nebo peněžité dávky podle předpisů o nemocenském pojištění. V takových případech platí pro zaměstnance předem stanovené rozvržení týdenní pracovní doby do směn, které je zaměstnavatel pro tento účel povinen určit. S ohledem na § 85 odst. 4 ZP i ustanovení § 97 druhá věta ZP se při dočasné pracovní neschopnosti postupuje tak, jako by zaměstnanec nepracoval v pružné pracovní době, ale použije se předem stanovené rozvržení pracovní doby. Při poskytování náhrady mzdy nebo platu v době prvních (v současné době) 21 kalendářních dní se postupuje podle předem stanoveného rozvržení pracovní doby. Zaměstnanci proto přísluší náhrada mzdy nebo platu poskytovaná podle § 192 až 194 ZP v rozsahu pracovní doby, která je pro tento účel stanovena. Takto upravená zásada má ale i ten důsledek, že předem stanovené rozvržení pracovní doby pro případ dočasné pracovní neschopnosti anebo karantény má vliv na počet odpracovaných hodin a zaměstnanec tak nemusí pracovní dobu napracovat. Pružné rozvržení pracovní doby se nevztahuje ani pro případ osobní překážky v práci, při které se poskytují peněžité dávky podle předpisů o nemocenském pojištění, i pro poskytování nemocenského podle zák. č. 187/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se proto postupuje shodně podle stanoveného rozvržení pracovní doby.

Přesná délka nezbytně nutné doby

Druhou výjimkou jsou překážky v práci na straně zaměstnance, které jsou vymezeny přesnou délkou nezbytně nutné doby, po kterou zaměstnanci přísluší pracovní volno, nebo jde-li o činnost zástupců zaměstnanců. Jako výkon práce se pro uvedený případ posuzuje celá tato doba. O překážky v práci na straně zaměstnance, které jsou předem vymezeny přesnou délkou nezbytně nutné doby, se jedná např. u překážky uvedené v bodě 5 a 7 přílohy k nař. vl. č. 590/2006 Sb. (svatba nebo úmrtí rodinných příslušníků). O překážku vymezenou přesným rozsahem se také jedná při pracovním volnu poskytovaném v souvislosti se zvyšováním kvalifikace podle § 232 ZP. Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu je upraveno v § 232 odst. 1 písm. b), c), d) a e) ZP jako počet pracovních dnů.

Za dobu 1 dne se pro účely § 97 ZP považuje doba odpovídající průměrné délce směny vyplývající ze stanovené týdenní pracovní doby nebo kratší pracovní doby. Zaměstnavatel pro tento účel musí spočítat průměrnou délku směny, která odpovídá stanovené týdenní pracovní době. Je-li se zaměstnancem sjednána kratší pracovní doba, pak odpovídá takto sjednané pracovní době. Jestliže průměrná délka směny při rovnoměrném rozvržení pracovní doby při stanovené týdenní pracovní době 40 hodin vychází na 8 hodin, za dobu 1 dne se bude pro tento účel považovat 8 hodin. Znamená to, že těchto 8 hodin se posuzuje za dobu odpracovanou.

Překážky v práci na straně zaměstnavatele se při pružném rozvržení pracovní doby posuzují jako výkon práce, jestliže zasáhly do směny zaměstnance, a to za každý jednotlivý den v rozsahu průměrné délky směny. I pro tento případ se za dobu 1 dne považuje doba odpovídající průměrné délce směny vyplývající ze stanovené týdenní pracovní doby; je-li sjednána kratší pracovní doba, pak z této kratší pracovní doby. Mezi překážky v práci na straně zaměstnavatele patří překážky upravené v § 207 a 208 ZP. Prostoj, přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí či jiná nevyjmenovaná překážka v práci na straně zaměstnavatele obecně upravená § 208 ZP se posuzují jako výkon práce, jestliže zasáhly do směny zaměstnance, a to za každý jednotlivý den v rozsahu průměrné délky směny.

Překážky v práci při uplatnění konta pracovní doby

Jestliže je pracovní doba rozvržena jako konto pracovní doby podle § 86 a 87 ZP, postupuje se jiným způsobem než při pružném rozvržení pracovní doby, a to pro odlišnou koncepci v rozvržení pracovní doby při volbě konta pracovní doby jako způsobu jejího nerovnoměrného rozvržení. U konta pracovní doby se pracovní volno pro překážky v práci na straně zaměstnance poskytuje v rozsahu nezbytně nutné doby, popř. v rozsahu délky směny rozvržené zaměstnavatelem na příslušný den. Překážka v práci se posuzuje v rozsahu nezbytné doby, kterou zasáhla do délky směny, jež byla v konkrétní den zaměstnanci n ařízena, a na rozdíl od pružné pracovní doby neexistuje při uplatnění konta pracovní doby odchylka, pokud jde o dočasnou pracovní neschopnost, případně karanténu. Zaměstnanci proto přísluší náhrada mzdy nebo platu podle § 192 až 194 ZP v rozsahu odpovídajícím konkrétně nařízené směně na konkrétní den. Při uplatnění konta pracovní doby existuje výjimka výhradně pro překážky v práci na straně zaměstnance. U překážek v práci na straně zaměstnavatele žádná výjimka neexistuje, a proto se použijí i při kontu pracovní doby obecná ustanovení upravující překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 207 a 208 ZP.

Rozdíly ve srovnání s původní úpravou

Zákoník práce zavádí nový pojem průměrné délky směny v případě trvající překážky v práci ať na straně zaměstnance, či na straně zaměstnavatele v rozsahu 1 dne. Za dobu 1 dne se považuje doba odpovídající průměrné délce směny vyplývající ze stanovené týdenní pracovní doby nebo z kratší pracovní doby. Nový zákoník práce zcela nově upravuje zvláštní způsob rozvržení pracovní doby v podobě konta pracovní doby, a proto vzhledem k odlišnosti při jeho uplatnění výslovně stanoví, že se pracovní volno pro překážky v práci na straně zaměstnance poskytuje v rozsahu nezbytně nutné doby, popř. v rozsahu délky směny, která je zaměstnavatelem rozvržena na ten den, kdy na straně zaměstnance překážka nastane.

Upozornění na možné chyby

Je-li rozvržena pracovní doba jako pružná, podle § 85 odst. 4 ZP se toto rozvržení neuplatní ve vyjmenovaných případech, mezi které patří i dočasná pracovní neschopnost, pokud zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu podle § 192 ZP či peněžité dávky podle předpisů o nemocenském pojištění. Zaměstnavatel je povinen pro tento případ stanovit ihned při rozvržení pružné pracovní doby rozvržení pracovní doby do směn. Při těchto překážkách v práci se postupuje podle takto předem stanoveného rozvržení pracovní doby a nikoliv podle pružného rozvržení.

Příklady

Zaměstnavatel rozvrhl pracovní dobu pružně s tím, že volitelná pracovní doba je stanovena od pondělí do pátku od 8 do 9 hodin a od 15 do 20 hodin. Doba od 9 do 15 hodin od pondělí do pátku je základní pracovní dobou, v níž je zaměstnanec povinen být na pracovišti. Zaměstnanec v úterý v 7 hodin ráno je vyšetřen a ošetřen ve zdravotnickém zařízení a nezbytně nutná doba trvá až do 10 hodin, kdy se dostaví k výkonu práce na pracoviště.

Ošetření a vyšetření ve zdravotnickém zařízení je překážkou na straně zaměstnance. Překážka v práci na straně zaměstnance podle bodu 1 nař. vl. č. 590/2006 Sb. z důvodu ošetření a vyšetření ve zdravotnickém zařízení se posuzuje jako výkon práce pouze v rozsahu 1 hodiny za dobu od 9 do 10 hodin. Náhrada mzdy nebo platu se proto poskytne pouze za dobu, kdy tato překážka v práci zasáhla do základní pracovní doby, kterou je v popsaném případě doba od 9 do 15 hodin. Doba strávená ve zdravotnickém zařízení ve volitelné pracovní době od 8 do 9 hodin nemá žádný vliv, nepovažuje se za dobu odpracovanou a zaměstnanci za ni nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.

Zaměstnavatel rozvrhl pracovní dobu pružně s tím, že volitelná pracovní doba je stanovena od pondělí do pátku od 8 do 9 hodin a od 15 do 20 hodin. Doba od 9 do 15 hodin od pondělí do pátku je základní pracovní dobou, v níž je zaměstnanec povinen být na pracovišti. Pružná pracovní doba je rozvržena jako rovnoměrná v jednosměnném pracovním režimu a zaměstnanec musí stanovenou délku týdenní pracovní doby v rozsahu 40 hodin odpracovat v jednom týdnu. V úterý došlo u zaměstnavatele k prostoji podle § 207 ZP pro přechodnou závadu způsobenou přerušením dodávky elektrické energie. Zaměstnanci v důsledku této skutečnosti nepracovali, protože zaměstnavatel ani v dohodě s nimi je nemohl převést na jinou práci, protože žádnou práci k dispozici neměl.

Prostoj je překážkou v práci na straně zaměstnavatele a pokud zasáhne do směny zaměstnance, posuzuje se za každý jednotlivý den v rozsahu průměrné délky směny. Průměrná délka směny se zjistí z délky stanovené týdenní pracovní doby 40 hodin ÷ 5 dny = 8 hodin. Zaměstnanec bude mít v úterý z důvodu překážky na straně zaměstnavatele evidováno 8 odpracovaných hodin. Poskytování náhrady mzdy nebo platu z důvodu prostoje upravuje § 207 písm. a) ZP.

Zaměstnavatel rozvrhl pracovní dobu pružně s tím, že volitelná pracovní doba je stanovena od pondělí do pátku od 8 do 9 hodin a od 15 do 20 hodin. Doba od 9 do 15 hodin od pondělí do pátku je základní pracovní dobou, v níž je zaměstnanec povinen být na pracovišti. Pružná pracovní doba je rozvržena jako rovnoměrná v jednosměnném pracovním režimu a zaměstnanec musí stanovenou délku týdenní pracovní doby v rozsahu 40 hodin odpracovat v jednom týdnu. Pro účely ustanovení § 85 odst. 4 ZP bylo stanoveno rozvržení pracovní doby od 8 do 16.30 hodin od pondělí do pátku s 30minutovou přestávkou na jídlo a oddech. Zaměstnanec byl od pondělí do čtvrtka dočasně práce neschopným.

Zaměstnanci se z důvodu dočasné pracovní neschopnosti započítá jako odpracovaná pracovní doba v týdnu 32 hodin, protože zaměstnavatel vyjde z předem stanoveného rozvržení pracovní doby.

JUDr. František Muška, Zdroj: Verlag Dashöfer

nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně,
byl učiněn osobou nezpůsobilou k právním úkonům nebo osobou jednající v duševní poruše,
zavazuje k plnění od počátku nemožnému,
odporuje zákonu nebo jej obchází a zároveň se příčí základním zásadám pracovněprávních vztahů,
odporuje dobrým mravům,
se zaměstnanec předem vzdává svých práv nebo,
k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu, v případech, kdy stanoví výslovně zákoník práce nebo zvláštní zákon; požaduje-li zákon, aby právní úkon byl příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo.
Pokud jde o formu právního úkonu, mělo by platit, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní strany tuto vadu dodatečně bez zbytečného odkladu odstraní. Jednostranné právní úkony a kolektivní smlouva jsou však pro vadu formy právního úkonu neplatné vždy. Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle zákoníku práce.

Tyto koncepční změny mají značný význam, i když je běžní personalisté, manažeři i zaměstnanci ve své praxi podceňují. Moderní personální právo stojí především na individuálním smluvním principu, a jen v menší míře na celostátně jednotných a neměnitelných normách chování, které lze aplikovat pomocí vzorů. Takový je důsledek principu „je dovoleno cokoliv, co zákon nezakazuje“.

Přehled všech změn v pracovním právu a mzdovém účetnictví zpracované v tabulkách získáte s publikací Přehled změn v mzdové účetnictví a pracovním právu 2009-2012. Tabulky jsou doplněné komentáři a praktickými příklady, díky kterým změnu lépe pochopíte a správně ji aplikujete do praxe.

Zdroj: Verlag Dashöfer

Která vozidla jsou zdaňována?
Silniční motorová vozidla (zákon č. 56/2001 Sb.) a jejich přípojná vozidla registrovaná (je přidělena SPZ, nikoliv pouze převozní značka) a provozovaná v ČR:
- jsou-li používána k podnikání (§ 2 obchodního zákoníku) nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti (příjmy zdaňované podle § 7 zákona o daních z příjmů) nebo
- jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním (např. pracovní cesta pro zaměstnavatele) anebo
- k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle § 18 odst. 3 zákona o daních z příjmů.

Vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů registrovaná v ČR jsou předmětem daně vždy, i když nejsou používána k podnikání.

Používá-li podnikatel v ČR vozidlo registrované pouze v zahraničí, není toto vozidlo předmětem daně silniční v ČR.

Příklad

Majitel automobilu – pan Novák – zaměstnanec, který svým vozidlem nikdy nejezdí na pracovní cesty pro svého zaměstnavatele, půjčí své auto sousedovi. Ten je daňovým poradcem a jede tímto vozidlem do zahraničí za potenciálním klientem.

Vzniká povinnost zdanit vozidlo daní silniční.

Jak vozidla zdanit?
Daň za vozidlo činí jednu dvanáctinu roční sazby za každý kalendářní měsíc, ve kterém bylo vozidlo alespoň jeden den předmětem daně.

Denní sazbu daně 25 Kč lze použít pouze u zaměstnavatele, pokud jeho zaměstnanec použije na pracovní cestu jiné vozidlo než zaměstnavatele a povinnost k dani silniční nevznikla u tohoto vozidla již z jiného důvodu.

Kdy lze použít snížení sazby daně?
Roční sazbu daně lze snížit po dobu 9 let (108 kalendářních měsíců) od první registrace vozidla v ČR anebo v zahraničí, a to podle doby od registrace vozidla o 48 %, 40 % nebo 25 %.

Bez ohledu na okamžik registrace lze u vybraných nepodnikatelských subjektů (popř. dalších vyjmenovaných osob) snížit daň o 100 % u vozidel s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny a méně než 12 tun a o 48 % u vozidel s největší povolenou hmotností 12 tun a vyšší.

Kdy je povinnost zvýšit sazbu daně?
U vozidel registrovaných poprvé v ČR nebo v zahraničí do konce roku 1989 se sazba daně zvyšuje o 25 %.

Poplatníci mají povinnost podat přiznání do 31. 1. 2012 a ve stejné lhůtě daň doplatit.

Vše o změnách v daních naleznete v publikaci Přehled změn v daních a účetnictví 2009-2012! A budete si jisti novelami a zněním platným od 1. 1. 2012! Pro rychlé vstřebání všech daňových změn.

Nezapomeňte do konce ledna podat daňové přiznání k dani silniční. Jak správně vyplnit formulář?

Zdroj: Verlag Dashöfer

• změna základních principů (nové vymezení vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce, nová formulace základních zásad pracovněprávních vztahů),
• nová koncepce neplatnosti právních úkonů,
• modifikace úpravy obsahových náležitostí pracovní smlouvy (zkušební doby, pracovního poměru na dobu určitou), konkurenční doložky
• změny týkající se skončení pracovního poměru, zejména výpovědi, včetně nových pravidel pro poskytování odstupného,
• změny ustanovení týkající se pracovní doby,
• nová úprava čerpání dovolené,
• změny v úpravě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr,
• nové podmínky pro působení odborových organizací.

Zdroj: Verlag Dashöfer

Řidiči podle Varvařovského vysvětlují svůj prvotní souhlas s pokutou stresem. Argumentují i autoritou uniformy. Ombudsman se setkal i s případem, kdy strážníci pokutovali auto stojící v zákazu stání a přehlídli, že má značku invalidy. „Řidič sám si ve spěchu a stresu neuvědomil, že má právo na daném místě stát, a s uložením blokové pokuty souhlasil,“ popsal Varvařovský. Strážníci však pozdější žádosti na zrušení pokuty nevyhověli. Kdyby šofér na místě pokutu odmítl, mohl se bránit ve správním řízení.

Roli v rozhodování řidičů hraje podle ombudsmana i to, že blokové pokuty bývají nižší než ve správním řízení. Člověk si tak musí rozmyslet, zda má šanci u něj uspět. Navíc pro některé řidiče může být správní řízení dalším velkým stresem. „Když člověk chce mít klid, je lepší, když je tolerantní a s nadhledem zaplatí tisícovku,“ řekl Varvařovský. Citlivý člověk se tak vyhne situaci, kdy kvůli řízení „rok nespí“.

Varvařovský upozornil i na to, že řidiči, kteří spáchali vážný přestupek a potrestal je za něj soud, mnohdy nepochopí, že „zákaz činnosti“ znamená zákaz řízení. Když se zároveň stane, že soud nedoručí oznámení o trestu evidenci řidičů, může viník vážné nehody beztrestně řídit dál. „Žádný policista nezjistí, že mu byl uložen trest,“ uvedla mluvčí kanceláře ochránce práv Iva Hrazdílková.

Ombudsman řešil i případy týkající se pravomocí městské policie. Obrátilo se na něj několik řidičů, kteří dostali od strážníků pokutu za jízdu na červenou. Podle ombudsmana městská policie jízdu na červenou pokutovat nemůže. Za jízdu na červenou hrozí pokuta od 2500 do 5000 korun a pět trestních bodů, obé mohou uložit jen Policie ČR nebo správní orgán, tedy obecní či městský úřad nebo magistrát. „Podobně jako u jiných, srovnatelně závažných přestupků musí obecní policie při jízdě na červenou sepsat s řidičem záznam o podezření ze spáchání přestupku,“ uvedl Varvařovský. Záznam má pak dostat úřad k rozhodnutí. Druhou variantou je přivolání státní policie.

Varvařovský dnes mluvil i o poučení chybujících řidičů. Když udělají vážný přestupek, za který přijdou o řidičský průkaz, úřady je obvykle dobře informují o tom, co musejí udělat. Patří sem odevzdání řidičského průkazu, rok či dva neřízení a nutnost jít na přezkoušení, aby získali průkaz znova. U soudu řidiči slyší o „zákazu činnosti“, ale mnozí si neuvědomí, co z toho vyplývá. Podle Varvařovského by řidiče v těchto případech měli poučit lidé z evidence řidičů. Za přestoupení zákazu řízení hrozí pokuta od 25.000 do 50.000 korun a další rok či dva zákazu řízení. „Stává se pak z toho takový bludný kruh,“ řekl Varvařovský.

Zdroj: ČTK

Dotaz:
OSVČ podniká na základě dvou ŽL – vede kavárnu a věnuje se trenérské činnosti. V kavárně uplatňuje skutečné výdaje. Je možné, aby na druhý ŽL uplatňoval výdaje paušálem? Pokud ano, jak to bude uvádět do přiznání k dani z příjmu?

Odpověď:

Bohužel, výše uvedený postup není možný. Pokud chce poplatník uplatnit daňové výdaje procentem z dosažených příjmů, musí tak učinit u všech druhů příjmů, které má podle § 7 odst. 1 a) až c) a odst. 2 ZDP a které tvoří jeden dílčí základ daně.

Z uvedeného tedy vyplývá, že u jednoho dílčího základu daně musí být výdaje vykázány vždy stejným způsobem.

Zdroj: Verlag Dashöfer

Velmi důležitou úpravou, která v daňovém řádu reaguje na předchozí judikaturu, je přesné vymezení podmínek, za kterých lze opakovat daňovou kontrolu, tedy daňovou kontrolu, která se týká skutečností, které již byly v souladu s vymezeným rozsahem kontrolovány. Problematika opakovaných daňových kontrol byla častým předmětem sporů správců daně s daňovými subjekty. V souladu s § 85 odst. 5 daňového řádu lze daňovou kontrolu opakovat pouze ze dvou důvodů:

1. pokud správce daně zjistí nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění správce daně uplatněny v původní daňové kontrole a které zakládají pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti dosud stanovené daně nebo tvrzení daňového subjektu. Novými skutečnosti nebo důkazy jsou podle judikatury Nejvyššího správního soudu ČR (např. 2 Afs 149/2005-54) skutková zjištění, která v době rozhodování nemohla být v řízení uplatněna bez zavinění účastníka podávajícího návrh. Tyto skutečnosti nebo důkazy v době řízení tedy nutně existovaly, ale účastník je buď neznal, nebo nemohl použít. Za novou skutečnost nelze považovat skutečnosti nastalé až po proběhlém řízení ukončeném pravomocným rozhodnutím. Bude-li se jednat o nové skutečnosti nebo důkazy, které v době prováděné daňové kontroly ještě neexistovaly, nemůže to být důvodem pro opakování daňové kontroly.

Další podmínkou je, že důvodem neuplatnění této nové skutečnosti nebo důkazu není zavinění správcem daně, to znamená, že správce daně nemohl mít možnost tuto novou skutečnost či důkaz obstarat již při první daňové kontrole. Je zřejmé, že tímto směrem je možné postupovat při případné obraně proti opakované daňové kontrole.

Poslední podmínkou potom je, že tyto nové skutečnosti zakládají pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti dosud stanovené daně nebo tvrzení daňového subjektu. Nová zjištění tak musí vzbuzovat oprávněný dojem, že daň nebyla stanovena správně, jinak opět není možné k opakování daňové kontroly přistoupit. I tady je cesta pro možnou obranu.

Jistě není bez zajímavosti, že tato úprava byla v zákoně o správě daní a poplatků jednou z podmínek pro obnovu řízení (§ 54 odst. 1 písm. a) ZSDP), a tak by na tuto úpravu měla být aplikovatelná ustálená judikatura vážící se k tomuto ustanovení.

2.  druhým důvodem je skutečnost, že daňový subjekt učiní úkon, kterým mění svá dosavadní tvrzení, bude se tedy jednat o podání dodatečného daňového přiznání ze strany daňového subjektu. Je to vcelku logická úprava, která má zachovat možnost správci daně reagovat na změnu v tvrzení daňového subjektu. Správce daně by měl ale zvážit, zda vůbec nutné se touto změnou tvrzení zabývat, a pokud ano, zda nepostačí forma místního šetření.

Jestliže by nedošlo k naplnění ani jednoho z těchto důvodů, správce daně není oprávněn daňovou kontrolu opakovat a tato kontrola by byla kontrolou nezákonnou.

V obou případech je možné provádět daňovou kontrolu pouze v rozsahu odpovídající těmto důvodům a správce daně musí daňový subjekt při zahájení kontroly s těmito důvody seznámit. Je tomu tak mimo jiné proto, aby měl daňový subjekt možnost kontroly, zda je opakování daňové kontroly legitimní, a případně se proti tomuto postupu účelně bránit.

Zahájení a ukončení daňové kontroly

Mimořádně důležité je přesně vymezit okamžik, kdy byla daňová kontrole zahájena. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 daňového řádu, daňová kontrola je zahájena prvním úkonem správce daně vůči daňovému subjektu, při kterém je vymezen předmět a rozsah daňové kontroly a při kterém správce daně začne zjišťovat daňové povinnosti nebo prověřovat tvrzení daňového subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně. Z toho tedy vyplývá, že aby daňová kontrola skutečně zahájena, musí být splněny 3 podmínky:

1. správce daně musí učinit vůči daňovému subjektu nějaký úkon,
2. při tomto úkonu vymezí předmět a rozsah daňové kontroly,
3. správce daně začne fakticky zjišťovat daňovou povinnost nebo prověřovat okolnosti správného zjištění a stanovení daně.

Zejména třetí podmínka je ochranou daňového subjektu proti formálnímu zahájení daňové kontroly, které má za cíl pouze přerušit běh lhůty pro stanovení daně, zpravidla těsně před jejím marným uplynutím.

Pokud se správci daně nepodaří splnit všechny tři podmínky najednou, např. sepíše protokol o zahájení daňové kontroly, vymezí v něm rozsah a předmět kontroly, ale kontrolu fakticky provádět nezačne, potom je kontrola zahájena až okamžikem splnění všech podmínek, tedy té poslední. Z toho lze dovodit, že aby správce daně mohl začít zjišťovat daňovou povinnost a správné stanovení daně, musí mít na základě čeho toto zjišťovat. Kontrola tak nemůže být zahájena dříve, než daňový subjekt správci daně předá požadované doklady, účetní sestavy apod. Je ale pravdou, že stejně tak bude pravděpodobně možné za okamžik zahájení daňové kontroly považovat okamžik, kdy správce daně začne daňovému subjektu klást otázky, kdy za účelem kontroly provede prohlídku prostor daňového subjektu atd. Nelze tedy přesně a jednoznačně vymezit, jakými úkony bude daňová kontrola fakticky zahájena.

Okamžik zahájení daňové kontroly je mimořádně důležitým okamžikem ve vztahu k právům a povinnostem daňového subjektu. Jakmile je totiž zahájena daňová kontrola, daňový subjekt není oprávněn podat dodatečné daňové přiznání, tato skutečnost vyplývá z § 141 odst. 6 daňového řádu. Podle této úpravy dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování není přípustné k dani, která je předmětem probíhající daňové kontroly. Ovšem toto omezení se týká pouze těchto daní a těch zdaňovacích období, která jsou předmětem kontroly, tyto skutečnosti musí být uvedeny v protokolu o zahájení daňové kontroly. V ostatních případech nic nebrání tomu, aby bylo daňové přiznání podáno.

Druhou významnou skutečností související s okamžikem zahájení daňové kontroly je potom obnova běhu prekluzivní lhůty v souladu s § 148 odst. 3 daňového řádu. Pokud byla před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.

K problematice zahájení daňové kontroly je ještě vhodné doplnit, že daňový řád nevyřešil otázku, zda správce daně může zahájit daňovou kontrolu pouze tehdy, pokud má správce daně konkrétní pochybnosti o správnosti daňových tvrzení daňového subjektu a pokud ano, zda je povinen je daňovému subjektu sdělit. Tuto úpravu daňový řád neobsahuje a v tomto směru velmi příznivý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11. 2008 se následně ukázal jako ojedinělý a judikatura se tímto směrem nevydala. Daňový řád tuto úpravu neobsahuje, v praxi proto uplatňována ze strany správců daně nebude.

Až teprve, pokud daňový subjekt neumožní správci daně daňovou kontrolu zahájit, tj. například nedostaví se na dohodnuté jednání či se jinak vyhýbá zahájení, ale i např. nepředá požadované doklady, může k tomuto být správcem daně vyzván. Správce daně tak má v rukou konkrétní institut, jak si zahájení daňové kontroly vymoci. Ve výzvě správce daně stanoví místo zahájení daňové kontroly (to ale nemusí být shodné s místem provádění této kontroly), její předmět a lhůtu, jejíž běh počíná dnem doručení, ve které je daňový subjekt povinen správci daně sdělit den a hodinu v rámci úředních hodin správce daně, kdy je připraven k zahájení daňové kontroly. Tuto lhůtu nelze prodloužit. Toto jsou tedy povinné náležitosti této výzvy, jak je vymezuje § 87 odst. 3 daňového řádu, ale rozhodně by měl správce daně do výzvy uvést i požadované poklady, které vyžaduje k zahájení daňové kontroly, aby mohl vůbec kontrolu fakticky zahájit. Jak jsem uvedl výše, pokud nemá co kontrolovat, nemohou být naplněny všechny podmínky pro její zahájení.

Co se týká výše uvedené lhůty, ustanovení § 87 odst. 4 daňového řádu zamezuje obstrukčnímu jednání daňového subjektu tím, že uvedený den, kdy je daňový subjekt připraven k zahájení daňové kontroly, musí nastat nejpozději patnáctý den ode dne uplynutí lhůty uvedené ve výzvě a musí být sdělen správci daně nejméně 3 pracovní dny před navrhovaným termínem zahájení daňové kontroly.

K zachování lhůty potom blíže § 35 odst. 1 daňového řádu, ze kterého mimo jiné vyplývá, že lhůta je zachována, pokud je poslední den lhůty podána k poštovní přepravě příslušná zásilka.

Pokud daňový subjekt bez vážných důvodů výzvě nevyhoví anebo neumožní ve sděleném termínu daňovou kontrolu zahájit a následně provést, může správce daně stanovit daň podle pomůcek nebo daň sjednat a postupovat tak podle § 98 daňového řádu, protože nelze stanovit daň dokazováním.

Důležité je tak si uvědomit, že daňový řád nespojuje s nečinností daňového subjektu fikci zahájení daňové kontroly. Buď je daňová kontrola řádně zahájena, nebo pokud se to nepodaří, přechází správce daně na pomůcky nebo sjednání daně.

Zdroj: Verlag Dashöfer

]]> http://www.podnikejme.cz/2011/11/28/danova-kontrola/feed/ 0