Z hlediska právní úpravy nekalé soutěže je třeba vzít na vědomí skutečnost, že Česká republika dlouhodobě nemá součástí právního řádu zvláštní zákon proti nekalé soutěži. Poslední takovou komplexní normou byl na našem území zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěži, který platil až do 31. 12. 1950. Na příklad ve Spolkové republice Německo i v Rakousku existují zvláštní právní předpisy (zákony) na ochranu proti nekalé soutěži, které obsahují jak civilní, tak i správní a trestně právní sankce. Zákon č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Hospodářské soutěži se věnuje v Části I, Hlava V. Fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této činnosti. Jsou však povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmějí účast v soutěži zneužívat. Zneužitím účasti v hospodářské soutěži je nekalé soutěžní jednání a nedovolené omezování hospodářské soutěže. Nedovolené omezování hospodářské soutěže upravuje zvláštní zákon. Pokud jde o veřejnoprávní ochranu hospodářské soutěže, je z hlediska protikorupčního úsilí velmi citlivá oblast řízení o veřejných zakázkách a výběrových řízeních, ve které vykonávají dohled soutěžní úřady. Dohled nad veřejnými zakázkami ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je speciálně v podmínkách České republiky základním a prakticky jedině účinným protikorupčním nástrojem. Základním problémem jsou v této oblasti samozřejmě tradičně především tzv. smluvené nabídky, které jako častá nelegální praktika v řadě případů zcela degradují a prakticky dehonestují celý systém veřejných zakázek.
Jako nekalou soutěž nelze kvalifikovat každé soutěžní jednání, třebaže to může být konkurenčnímu soutěžiteli nepříjemné a může mu to způsobovat újmu. Aby se jednání soutěžitele dalo klasifikovat jako nekalá soutěž, musí k soutěžnímu jednání přistoupit ještě další okolnosti, které je činí postižitelným.
O nekalou soutěž jde, jsou-li současně splněny její základní kritéria:
• musí jít o jednání v hospodářské soutěži;
• jednání musí být v rozporu s dobrými mravy soutěže;
• jednání musí být schopno přivodit jiným soutěžitelům újmu.
Zjištění, že určité jednání vykazuje znaky jednání nekalé soutěže, nepostačuje k tomu, aby se soutěžiteli dostalo ochrany a rušitel jednající v rozporu se zákonem byl náležitě postižen. K tomu je zapotřebí respektování ustanovení zákona o tom, že je nekalá soutěž zakázána.
Klasifikace nekalé soutěže
Jako nekalou soutěž je možno ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku klasifikovat jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, a proto je zakázáno.
Nekalou soutěží je podle zákona zejména
• klamavá reklama;
• klamavé označení zboží a služeb;
• vyvolávání nebezpečí záměny;
• parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele;
• podplácení;
• zlehčování;
• srovnávací reklama;
• porušování obchodního tajemství;
• ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí.
Klamavá reklama
Klamavá reklama je jednou ze skutkových podstat nekalé soutěže a jako taková je zakázána. Klamavou reklamou je šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích nebo výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů.
Obchodní zákoník upřesňuje, co se považuje za šíření údajů: může to být sdělení mluveným nebo psaným slovem, tiskem, vyobrazením, fotografií, rozhlasem, televizí či jiným sdělovacím prostředkem. Klamavým může být i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl.
Pro úplnost je třeba uvést, že se problematiky klamavé a srovnávací reklamy dotýkají rovněž veřejnoprávní předpisy, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění (tzv. zákon o reklamě), a zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
Zákon o reklamě zakazuje reklamu, která je nekalou obchodní praktikou podle zvláštního právního předpisu (zákona o ochraně spotřebitele), kterým byla do českého právního řádu implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu.
Význam veřejnoprávní úpravy srovnávací a klamavé reklamy spočívá především v tom, že proti těmto formám reklamy, jsou -li protiprávní, mohou zakročit též z moci úřední příslušné správní úřady, zejména Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a Česká obchodní inspekce.
Klamavá reklama byla jednou z prvních oblastí soukromého práva, do níž zasáhlo komunitární právo. Již v roce 1984 byla přijata směrnice Rady o klamavé reklamě. Směrnice byla postupně měněna a doplněna tak, aby zahrnovala též srovnávací reklamu. V roce 2005 byla směrnice znovu modifikována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu.
Podplácení
Podplácení je takové jednání, jímž soutěžitel osobě, která je členem statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěžitele přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí nebo poskytne jakýkoliv prospěch za tím účelem, aby jejím nekalým postupem docílil na úkor jiných soutěžitelů pro sebe nebo pro jiného soutěžitele přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži, nebo osoba shora uvedená přímo nebo nepřímo žádá, dá si slíbit nebo přijme za stejným účelem jakýkoliv prospěch.
Toto ustanovení zákona o podplácení má velmi blízko k trestněprávní úpravě, které se podrobněji věnujeme v samostatné kapitole. Úprava podplácení uvedená v obchodním zákoníku se od úpravy uvedené v zákoníku trestním liší v tom, že objektem podplácení nemusí být osoba zvlášť kvalifikovaná, ani nemusí jít o záležitosti veřejného zájmu, jak to požaduje pro naplnění skutkové podstaty trestného činu trestní zákon. Skutková podstata civilního deliktu podplácení vyžaduje kromě kategorie osob, pro které je na rozdíl od trestního práva určena, pro své naplnění určité znaky. Pokud nejsou tyto znaky dány, nelze podle obchodního zákoníku podplácení postihnout.
V praxi to znamená, že je třeba přesně rozlišit, zda jde v daném případě o věc soukromého zájmu nebo zda jde o zájem obecný. Podplácení můžeme dělit na podplácení aktivní a podplácení pasivní.
Aktivní podplácení spočívá v tom, že jednající podplácenému úplatu přímo nebo nepřímo nabídne nebo slíbí nebo poskytne jiný prospěch proto, aby pro sebe nebo pro jiného soutěžitele získal od podpláceného přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži, na kterou za normálních okolností nemá nárok.
Pasivní podplácení spočívá v tom, že je to podplácený, který si úplatek přímo nebo nepřímo vyžádá nebo si jej dá slíbit nebo přijme jiný prospěch se stejným cílem, totiž poskytnout za to tomu, kdo podplácí, protiplnění, které spočívá v určité výhodě, kterou ostatní soutěžící nemají.
Nabídnutí, slíbení, poskytnutí, požadování nebo přijetí úplatku nemusí být přímé, zákon výslovně počítá s tím, že k němu může dojít i nepřímo. Úplatek nemusí spočívat jen ve hmotném plnění, může být i povahy nemateriální.
Pokud jde o způsob podplácení, zmiňuje komentované ustanovení zákona širokou škálu úkonů, od nabídky nebo příslibu, které mohou být učiněny přímo nebo nepřímo, až po faktické poskytnutí úplatku. Sám obchodní zákoník ve svém demonstrativním výčtu forem nekalosoutěžních jednání
uvádí podplácení jako jednu z hlavních a typických forem. V kontextu příslušných mezinárodních úmluv a dokumentů namířených proti korupci se hovoří obecně o postihu korupce v soukromém sektoru, kterým se rozumí prakticky jakákoli oblast stojící mimo veřejný sektor. Samotný výčet mezinárodních úmluv a dalších dokumentů, ze kterých vyplývají konkrétní mezinárodní závazky, je přitom velmi obsáhlý a zahrnuje závazky převzaté v rámci mezinárodních úmluv i závazky přijaté v rámci členství v Evropské unii a jejích normativních aktů.
Významnou mezinárodní úmluvou je v této oblasti Občanskoprávní úmluva o korupci (Štrasburk, 4. listopadu 1999), která vstoupila v platnost pro Českou republiku 1. ledna 2004. Účelem opatření, která je třeba na základě této úmluvy přijmout na úrovni jednotlivých států, je dosáhnout toho, aby každá smluvní strana přijala ve svém vnitrostátním právu účinné právní prostředky ve prospěch osob, které utrpěly škodu v důsledku korupčního jednání a aby jim bylo umožněno bránit svá práva a zájmy včetně možnosti získání náhrady škody. Úmluvu Organizace spojených národů proti korupci (New York, 31. Října 2003) Česká republika podepsala již 22. dubna 2005, ale dosud neratifikovala.
V mezinárodním kontextu boje proti korupci v obchodních vztazích jsou klíčové dva nadnárodní dokumenty, a to Trestněprávní úmluva o korupci z roku 1999 a Rámcové rozhodnutí Rady (EU) 2003/568/SVV o boji proti korupci v soukromém sektoru z roku 2003.
Trestně právní úmluva o korupci je obecnou celoevropskou platformou pro potírání korupce a není speciálně zaměřena na korupci v soukromé sféře. Česká republika k úmluvě přistoupila a ratifikovala ji v roce 2002. Jde ve své podstatě o první závaznou mezinárodní úmluvu, která smluvní strany výslovně zavazuje k tomu, aby přijaly taková legislativní a jiná opatření, jež jsou nezbytná pro to, aby jak podplácení, tak i přijímání úplatků (aktivní a pasivní úplatkářství) v obchodních vztazích a v rámci obchodní činnosti subjektů soukromého sektoru bylo pokládáno za trestný čin podle vnitro-státního práva, je -li takový čin spáchán úmyslně. Přitom požadavek na trestnost korupce se v soukromé sféře nijak neváže na princip veřejného (obecného) zájmu a ani se jinak blíže nevymezují podmínky trestnosti korupce v obchodních vztazích. Pokud jde o definici úplatku, tak zde zcela chybí a úmluva operuje s neurčitým pojmem nepatřičné výhody.
Zdroj: Verlag Dashöfer